Před pár dny jsem si pustil možná po dvaceti, možná i více letech Antonioniho majstrštyk, označovaný ve filmových encyklopediích za nejkultovnější film šedesátých let minulého století: „Blow-up“, v českých kinech uvedený jako „Zvětšenina“.

Vznikl v roce 1966, k nám se dostal někdy v době mých gymnasiálních studií, tedy přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Pro tehdejšího teenagera byla pochopitelně prvotní motivací  pro návštěvu kina možnost vidět a slyšet jednu z  tehdy nejpopulárnějších britských kapel „The Yardbirds“, navíc v době, kdy tu působili Jimmy Page a Jeff Beck. Scéna, kdy Jeffovi začne chraplat zesilovač a on po marném pokusu jednoho z diváků s tím něco udělat, o něj rozmlátí kytaru, o kterou se pak popere do té doby naprosto chladné a strnulé publikum, patří ale zrovna k těm klíčovým pro pochopení, co tímhle kultovním dílem filmový básník Michelangelo Antonioni vlastně „chtěl říci“.

Ve svých -nácti letech jsem nejdřív vnímal „Zvětšeninu“ jen jako fascinující sled bizarních scén a dialogů (asi vůbec nejvíc miluju scénu z antikvariátu, kdy se David Hemmings zcela spontánně rozhodne koupit si leteckou vrtuli), aby vše vyústilo v závěrečný imaginární tenis v podání skupinky mimů, která prolíná celým filmem. A teprve s každou další návštěvou kina(kolik jich tenkrát mohlo být, už nevím, ale do deseti moc nechybělo), ta mozaika, resp. každý detail začaly postupně dávat smysl.

„Blow-up“ rozhodně není film na jedno podívání a tak mne vlastně nepřekvapují některá hodnocení na ČSFD ve smyslu, že je to vlastně celé hrozná nuda a tedy zklamání. Ano, ten film rozhodně není akční, najít si k němu cestu nemusí být zrovna snadné a chce to pořádnou dávku imaginace. 

Přitom i po těch desítkách let je nesmírně aktuální a možná ještě víc než tehdy. Je to hlavně film o pocitu odcizení a samoty v moderní (dnes už postmoderní) společnosti, která mu sice nabízí vše podstatné, často i nepodstatné, současně ho ovšem často zbavuje vlastní identity. V tom světě virtuální reality, jak ho mistrně nakreslil na filmové plátno Michelangelo Antonioni před padesáti lety, dnes přece žijeme více než kdy předtím…..

Pokud si tedy třeba někdy pustíte „Zvětšeninu“ vůbec poprvé, úkol zní jasně – a tady si dovolím vypůjčit klíčovou hlášku z „Limits Of Control“ jiného filmového básníka, Jima Jarmusche : „Use your imagination!“…..

 

BLOW UP:  YARDBIRDS SCENE